English
Deutsch
Slovenčina
Pohoří Slánské vrchy ukrývá ve svém podzemí tajemnou síť tunelů opálových bání. Bezmála 35 km chodeb bylo opuštěno po ukončení těžby v roce 1922. Trvalo více než 90 let, než byly Opálové báně opět zpřístupněny. A to nejen pro suchozemce!
Potápění v “Opálovkách” byl můj velký sen už od chvíle, co jsem se dozvěděla, jaké nádherné prostory se zde pod vodou nachází. A tak se stalo, že jako narozeninový dárek mě kamarádi z teamu vzali na průzkum.
Z Bratislavy jsem vyrazila tak trochu zničená po práci, ale nadšení mě ani trochu neopustilo. Parťačka Janka mě vyzvedla doma a hned jsme se vydaly na 5hodinovou cestu na východ. Komplikací se stalo, že jsme byly obě blonďaté a obě ukecané, takže místo na dálnici jsme skončily v Nitre, odkud jsme se nemohly vymotat. Zbytek teamu – Andrej a Maťo, v druhém autě vesele uháněl do cíle a získal náskok minimálně půl hodiny. No, stane se…
Jaké však bylo překvapení, když jsme u konce cesty zjistily, že se nám záhadným způsobem nejen podařilo kluky dohnat, ale dokonce i předehnat! Do penzionu Opál jsme tedy dorazily s předstihem. Asi magie?
Oproti Bratislavě bylo v Zámutově na úpatí Slánských vrchů poměrně chladněji. Přesněji řečeno – všichni jsme totálně zmrzli. Otázka, která visela ve vzduchu byla, zda se vůbec autem, které nemá pohon 4x4 dostaneme až ke vstupu do bání, který se nachází ve vyšší nadmořské výšce. Ale vzhledem k pokročilé hodině, únavě a zimě jsme tento problém odložili na ráno a sebe jsme odložili na pivo. Ideální stav.
Ráno bylo ještě chladnější a přineslo o pár cm víc sněhu. Po snídani jsme vyrazili na první ponor. Cesta byla… hrozná. Střídavě jsme se s Jankou modlily, aby auto neskončilo v příkopě, ale napravily jsme si reputaci a dorazily v pořádku. Přišel čas na podrobný plán ponoru. Opálové báně jsou sice nádherné, ale vyžadují pokročilé potápěčské schopnosti a pečlivé plánování. Naštěstí to, že náš tým je sehraný nám ušetřilo spoustu času. A mohli jsme se vydat do hlubin Opálových bání, nanosit vybavení několik stovek metrů, náročným terénem. Hned u vchodu nás překvapilo velké množství rampouchů, které zvláštně vyrůstaly ze země. Fascinovaně jsem sledovala hru světel, které ledové plošky odrážely. A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká dále. Už prvních pár metrů chodeb mi vyrazilo dech. Moje čelovka osvítila jen část stěny, ale i tak jsem si všimla, jak úžasné barvy zde jsou. Běžná hnědá barva, která je ve většině dolů nudná, zde měla zajímavý nádech rzi a splývala do oranžových odstínů. V pozadí se objevovaly stíny netopýrů a občas jsem zaslechla šustění jejich křídel. Teplota se zde výrazně zvýšila a s těžkými flaškami na zádech mi za chvíli začalo být horko. Terén se stával stále náročnějším a za chvíli mi nezbyla energie na další kochání se. Ve chvíli, kdy přišlo na řadu snášení vybavení po dlouhých a strmých schodech jsem jen tak tak popadala dech. Jako správná žena jsem si sice vzala vysoké boty s hrubou podrážkou, ale nedošlo mi, že jsou asi vhodnější spíše do města než do podzemí. Párkrát jsem zoufale visela na laně, které lemovalo schody a kdyby mi stačil dech, asi bych vymyslela pár nových nadávek. Takto jsem trpěla tiše, jen za zvuku, který vydávaly moje plíce (nápadně se podobal zvuku umírajícího koně).
Po nekonečné cestě jsme vítězně složili vybavení na stoly a vydali se obhlédnout vstup do vody. Tentokrát jsem mohla konečně zase obdivovat nádherné prostředí. Zde dole zdobily stěny nádherné útvary, připomínající pavučiny, opět v oranžové barvě. Tuto barvu způsobuje hydroxid železa, přitahovaný negativními náboji stěn. Zajímavé chemické procesy se dějí jak nad hladinou, tak i pod ní. Voda zde má pH cca 3,5, což, jak jsem zjistila, má vliv na kůži. Ale o tom později.
Nadšeně jsme si přichystali výstroj, zopakovali plán a vydali se do vody, Poslední nádech, znamení “ok” světly a už jsem se vznášela v nádherném světě pod vodou. Téměř jsem nepoznala rozdíl. Voda byla taková, že si člověk připadal, jako když se vznáší. V prostoru nebylo ani zrnko sedimentu, jen křišťálově čistá, až oslnivá viditelnost. Kdybych nemyslela na zásadní pravidlo potápění – nezadržovat dech, asi bych na chvíli přestala dýchat úplně. Tak dechberoucí Opálovky jsou. Plavali jsme nad schody, míjeli pozůstatky těžby, objevovali další nádherné pavučinky, nechali se unášet na vlně historie. Každý centimetr byl něčím unikátní, obklopovalo nás nespočet zářivých barev, v každém stínu se odrážel střípek minulosti. V polovině ponoru jsem si uvědomila, že voda v masce není voda, ale slzy. Asi poprvé mě nějaký ponor tak moc emocionálně zasáhl. Paradoxně srdce i dech se mi zpomalily, každý nádech jsem si užívala, jako nikdy. Fascinovaně jsem prsty přejížděla po bílé plísni, která obalovala dřevěné sloupky pod vodou a světlem na nich vytvářela magickou záři. Voda v Opálovkách je opravdu studená, má jen okolo 4-5 stupňů. Já v tu chvíli ale chlad necítila. Prostupoval mě jen výjimečný pocit klidu, štěstí a vděčnosti. Po 80 minutách se mi vůbec nechtělo ven, ale bohužel, plán je plán. Na hladinu jsem se vynořila a nezmohla se ani na slovo. Soudě podle výrazů ostatních jsme měli všichni dost podobné pocity, i když kluci zde mají ponorů spousty.
Ani jsem nepostřehla, že mi krvácí ústa. Kyselá voda mi rozleptala jemnou kůži na rtech. Samozřejmě. Samým nadšením jsem si zapomněla před ponorem namazat ústa vazelínou. Každopádně toto byla jen drobná nepříjemnost a díky unikátnímu zážitku byla rychle zapomenuta. Přišel čas vrátit se na povrch a odpočinout si před zítřejším ponorem.
Téměř jsem nemohla dospat, tak jsem se těšila zpět pod vodu. Únava z předchozího dne sice značně pracovala, ale kupředu mě poháněla posedlost, které dřív nebo později podlehne každý, kdo do Opálovek vstoupí. A na druhém ponoru moje posedlost ještě zesílila. Tentokrát jsme zkoumali jinou chodbu, snad ještě krásnější než včera. Absolutně mě dostaly spletité tunely, ve kterých se na stropě tvořila nádherná jezírka z bublin, která odrážela nejen nás, ale i dno. Měla jsem pocit, že jsem v jiné dimenzi, ztrácel se rozdíl “nahoře a dole”. Fotosvětla, která používal Martin na focení, rozzářila celý prostor a nechala vyniknout všechny barvy. Mám pocit, že na tomto ponoru mi narostly žábry, protože po téměř 90 minutách jsem se vracela se zásobou plynu mnohem větší, než jakou jsem podle plánu měla mít. Ale nebylo divu. Toto místo mě dokonale uklidnilo, vyčistilo mi mysl a cítila jsem se jako ve stavu podobném meditaci.
Absolutně zničení jsme vynosili vybavení zpět do schodů a na povrch. Bylo na čase opustit sen a vrátit se do reality. Než se za mnou zavřely staré dřevěné okované dveře Opálových bání, ještě jsem stihla zašeptat “Já se vrátím!”. Odpovědí mi bylo šustění křídel netopýrů a závan teplého vzduchu. Brala jsem to jako kladnou odpověď.
Opálové báně mi daly tolik zkušeností, zážitků a vnitřního klidu, že jsem téměř měsíc mohla jen vstřebávat emoce. A až teď je všechny promítnout do tohoto článku. Pokud na světě existuje dokonalé místo, kde se plní sny a stávají se skutečností, jsou to právě Opálovky.
Na tomto dobrodružství mě opět provázelo Merino a Coffee termoprádlo od Progress. Díky němu jsem zvládla náročné podmínky jak pod vodou, tak nad ní. Rozhodně bych ho doporučila všem, kdo se do Opálovek chtějí vydat. Já osobně jsem jen s termoprádlem Progress zvládla ponor, při kterém měl zbytek teamu vyhřívané podobleky. A ani jsem nezmrzla.
Tak potápění zdar, je čas se probudit ze sna!
Marti_soulwater
Opal divers
UTD central Europe a Martin Strmiska