English
Deutsch
Slovenčina
Někdy se prostě stane, že vše nevyjde podle plánů. Několik měsíců jsme plánovali výjezd do Belgie na potápění v dolech, bohužel den před odjezdem celý výlet krachl. A tak jsme se na poslední chvíli rozhodli prozkoumat doly české a polské.
Ačkoliv cesta trvala něco přes čtyři hodiny, čas utekl poměrně rychle. Možná hlavně proto, že jsem poprvé řídila auto větší, než je malý osobák. Smrt v očích jsem kupodivu měla jen prvních pár kilometrů, poté jsem si zvykla, a dokonce povolila i křečovité sevření volantu.
Odjížděli jsme z krásného jarního dne plného slunce. Přijeli jsme do sněhové vánice. V jarní bundě a teniskách Martinka do tohoto prostředí opravdu skvěle zapadla, vychytala jsem to však přece jen o trochu více než Luky, který si bundu pro jistotu nevzal vůbec. Pár sousedů v kožichu se na nás shovívavě usmívalo, když jsme nosili vybavení a tašky z auta za zvuku cvakajících zubů. Optimismus nás neopustil, zítra určitě bude lépe!
Druhý den bylo opravdu lépe. Svítilo sluníčko a odráželo se na krásných 10 cm sněhu, který pokrýval každý centimetr čtvereční okolní krajiny.
Důl Hraničná je bývalý důl na těžbu rudy železa, magnetit a hematit. Těžba zde probíhala v letech 1854-1967. Tento český důl byl můj velký sen a výzva už od chvíle, co jsem se rozhodla začít s potápěním. A jelikož sny se mají plnit, o pár let později jsem konečně stanula před vstupem. Hlavou mi proběhla myšlenka na to, kolik cesty jsem musela ujít, abych si tento malý/velký sen splnila. Nadechla jsem se a s pocitem posvátné úcty vkročila do tmy...a shodila na sebe téměř všechny vozíky na vybavení. Dobře, veškerá důstojnost a sebeúcta odešly do věčných lovišť a já si celá rudá šla nastrojit lahve a naložit vše na popadané vozíky. Už jen samotná cesta k vodě mě nadchla. Procházet dlouhými chodbami hluboko pod zemí, dýchat vlhký studený vzduch prosycený vůní hlíny a nasávat atmosféru plnými doušky je bezesporu velký zážitek. Luky, jakožto zkušený potápěč na Hraničné, to sice tolik neprožíval, ale já – nováček jsem nevěděla, kam se dívat dříve. V podzemí bylo o poznání tepleji než na povrchu, což byla příjemná změna. I křišťálově čistá voda se teplotně pohybovala okolo 8°C. Zanořili jsme se do tajemné tmy, světla okamžitě ozářila prudce klesající cestu do hloubky. Absolutně fascinována okolím jsem pomalu proplouvala mezi dřevěnými trámy, které podpíraly těch několik desítek metrů skály nade mnou. Během pár minut na mě dýchla atmosféra dávné minulosti. Staré důlní vozíky, zapomenuté, opuštěné a navždy uvězněné pod vodní hladinou, drobné pozůstatky po těžbě v podobě kovových skob a dalších železných částí pokrytých rzí... Stále se bylo na co dívat. Jakožto milovník historie jsem byla ve svém živlu. Jeskynní potápění miluji, ovšem potápění v dolech má úplně jiné kouzlo. Dekompresi jsme si zpříjemnili v jedné z mělčích chodeb a poté trochu zmrzli při pauze v šesti metrech. Mohli jsme sice využít habitat (dekompresní stan), který by jistě lepší tepelný komfort zajistil, já se však nemohla nabažit prohlížení okolí. Myslím, že v hloubce 6 m jsem prozkoumala do detailu každý centimetr stěn i kamenů. Ven z vody se mi opravdu nechtělo. Tento zážitek byl velmi silný a dalece předčil všechna má očekávání. Musím rozhodně zmínit milý a ochotný přístup majitele, který přispěl k tomu, abychom si Hraničnou užili naplno. Hned po odjezdu jsem začala plánovat návrat. :-) Na povrchu nás uvítalo sluníčko a teplo! Za ty dvě hodiny se ze zimy stalo jaro. Proto jsme zbytek dne využili k výletu. Pak už stačilo jen dořešit detaily a vyrazit do dolu Maria Concordia.
Maria Concordia je polský magnezitový důl. Vzhledem k jeho zajímavé historii, je toto místo opravdu pozoruhodnou potápěčskou lokalitou. Kdo očekává působivou bránu jako je na Hraničné, bude trochu překvapen. Stan střední velikosti kryje otvor do hluboké šachty, do které Vás spustí jeřábem. Nejdřív tedy Vaši výstroj. Parta veselých a milých potápěčů se s námi snažila bavit anglicky, ale postupně přirozeně přešli do polštiny a my do češtiny, nadšeni z toho, jak dobře si rozumíme. Naplánovali jsme ponor a byli připraveni ho uskutečnit. Snažila jsem se působit statečně, ale když přišel okamžik, kdy jsem se houpala na jeřábu nad temnou hlubinou, byla ve mně malá dušička a zahrnula jsem provozovatele otázkami. S potlačovaným smíchem mě ujistili, že se opravdu nezaseknu na jeřábu nebo se mnou nespadne do hlubin dolu, i když jsem se hodně nasnídala. A pak už jsem poměrně rychle jela dolů, přemáhala touhu pištět jako malá holka a světe div se, fakt jsem si to užívala. Na konci šachty jsem byla sundána z jeřábu, vykulené oči se vrátily do normálu a my se oblékli do sucháčů. Šachta pokračovala pod vodní hladinou. Zanořili jsme se, posbírali všechny stage a vydali se na sestup do nejnižšího patra dolu, které se nachází ve 43 m (momentálně se zvýšil stav vody, obvykle je ve 39 - 40 m). Viditelnost byla doslova křišťálová. Šachta neumožňovala sestup vedle sebe, takže jsem nemohla odhadnout výraz v Lukyho tváři, předpokládala jsem ale, že i on je okouzlen. Po cestě dolů jsme odložili deco stage, což sestup zpříjemnilo. Na konci šachty jsme vpluli do chodby a následovali vodící šňůru a staré koleje. Průzkum nám zabral něco málo přes půl hodiny, kdy se průměrná hloubka rovnala téměř aktuální a minuty dekomprese skákaly opravdu rychle. I přes omezený čas jsme viděli mnoho zajímavostí, spousta pozůstatků po těžbě, včetně masivní železné konstrukce, jejíž účel jsme nezjistili, koleje však jednoznačně v mém srdci zvítězily. Představovala jsem si na nich důlní vozíky a nekonečnou a tvrdou práci horníků. Tato chodba se mi opouštěla těžko. Dalším místem pro průzkum se stala chodba v nyní 16 m. Objevili jsme pietní místo, kde se před pár lety stala velká tragédie. Pár ploutví a helmy navždy připomínají tuto tragickou událost. Přeběhl mi mráz po zádech. Pár minut jsme na místě setrvali a vzdali potápěčům hold. Poté jsme pokračovali v cestě. V této chodbě se nacházela další zajímavost – stopy horníků navždy otisknuté v zemi. Minuli jsme i skvěle viditelnou magnezitovou žílu ve stěně, napůl zborcenou zídku a toto všechno doprovázela viditelnost, která nám dávala pocit, že létáme ve volném prostoru. Že jsme opravdu ve vodě dokazovaly jen proudy bublin.
Následovala další cesta šachtou nahoru a poslední navštívená chodba v 8m. Prolezli jsme úzkými restrikcemi, což byla opravdu zábava a i tuto chodbu, kde měla voda zvláštní nazelenalý odstín, důkladně prozkoumali a ukrátili si tím pár minut dekomprese. Světla vrhala v zelené vodě zvláštní odlesky, což podtrhlo tajemnou atmosféru. Bohužel zásoba plynů rychle ubývala a po téměř dvou hodinách ponoru se začínala hlásit zima (i když voda měla 12 stupňů) i močový měchýř. Ukončili jsme ponor jen neradi a vydali se na finální cestu šachtou. Zbytek dekomprese jsem si odbyla hezky v leže na skalním výstupku v 6 m, což byl zasloužený relax. Vynořili jsme se a chvíli pouze mlčeli. Obvykle si ihned začneme sdělovat dojmy, nyní však vládlo hrobové ticho přerušované jen hlubokými nádechy. Tento důl nám vzal všechna slova. Zanechal pouze hlubokou úctu, dojetí a okouzlení. Slova přišla až po cestě jeřábem na povrch. Maria Concordia je důl, který je bezesporu plný vzpomínek, které na ponoru ožívají. Takto silný zážitek člověk nemá tu čest prožít každý den.
Velké poděkování patří značce Progress https://www.progress-cz.cz/, která mi poskytla skvělé vybavení na průzkum dolů. Pohodlné a teplé legíny mě provázely nejen v podzemí, ale i při výletech na povrchu. Nesmím opomenout ani již zmíněné MERINO termoprádlo, které jsem opětovně využila v ledové vodě pod sucháč. A samozřejmě skvělé čepice, které mě hřály po ponoru. Pokud někdo z Vás hledá opravdu kvalitní a českou sportovní značku, vřele doporučuji právě Progress.
A to je myslím vše. Doufám, že se Vám vyprávění líbilo. Tak potápění zdar!